4. Cameron

7. srpna 2014 v 11:37 | Argetlam Královrah |  Císařství zrady

Cameron


Kůň nervózně přešlapoval. Nebylo to nic neočekávaného, neboť neměl takový výcvik jako oři šlechticů, ačkoliv jeho pán se řadil mezi urozené. Před ním se tyčilo město. Smrad byl cítit už daleko před hradbami, nebo se to alespoň Cameronovi zdálo.
"Dračí kopec…" oznámil, aniž by byl poblíž někdo, kdo by ho mohl slyšet, kromě stále přešlapujícího hnědáka.
Pobídl koně do mírného klusu a vydal se vstříc městu, kde právě probíhala nejdůležitější událost za posledních několik desítek let. Byla to právě ona událost, volba císaře Kaismeru, která ho po dlouhých třinácti letech přiměla opustit univerzitu ve Zlatém přístavu, aby konečně začal osnovat svůj plán. Netušil jak, jen věděl, že musí zabránit tomu, aby byl jistý kníže, horký kandidát na císařský trůn, zvolen.
Strážní u brány zkřížili halapartny. "Účel vaší návštěvy, pane?"
Cameron potlačil chuť poučit je, že jej mají oslovovat 'můj pane'. "Dokončil jsem studium na univerzitě ve Zlatém přístavu a vracím se domů. Hlavním městem jen projíždím." Byla to z půli pravda. Opravdu měl v plánu vrátit se do Kamenné zahrady.
"Jméno?" zabručel strážný nalevo.
"Lord Cameron Breid." Breid, zopakoval si v duchu. Jak je možné, že mu to nikdy nedošlo? Proč mu to jeho otec nikdy nesdělil? Nebýt univerzity, nikdy by netušil, že jeho nyní slabý a nevýznamný rod kdysi vládl celému Breidskému knížectví, které dodnes nese jejich název. Věděl to jeho otec vůbec?
Zdálo se, že se oba vojáci napřímili. "Omlouvám se, můj pane, můžete projet."
Už se chystal pobídnout koně, když si vzpomněl na hodiny s mistrem Teliánem. "Děkuji. Zmíním se vašemu nadřízenému o vaší pečlivosti! Sdělíte mi vaše jména?"
Podívali se na sebe. Zřejmě mu moc nevěřili. "Já jsem Brand, můj pane. A tohle…" ukázal na svého kolegu, "to je Sam."
Cameron na ně kývl a konečně se rozjel. Nikdy neuškodí udělat si pár přátel, zvláště mezi vojáky.
Cesta vedla do kopce. A Cameron mířil až nahoru k paláci, kde ho měli jako urozeného šlechtice ubytovat. Císař tradičně zajišťoval ubytování všem lordům a knížatům ve městě, ať už byli jakkoli významní či nevýznamní.
Palác se před ním stále zvětšoval, až nakonec musel zaklonit hlavu, aby dohlédl na vršek i té nejnižší věže. Ještě než vůbec stihl sesednout, rozběhli se k němu štolbové, aby se postarali o koně.
"Kde najdu hlavního komorního?" zeptal se.
"Obávám se, můj pane," ozval se za ním hlas, "že budete muset jít s námi."
"Provedl jsem snad něco?" zeptal se vojáků stojících naproti němu.
"To jistě ne, můj pane," vyhrkl, "ale kapitán stráže přikázal, že všichni návštěvníci se s ním musejí setkat dříve, než budou ubytováni."
Tohle není standartní postup, uvědomil si. Ani když se volí císař! "Veďte mne." zabručel nevrle.
Procházeli dlouhými chodbami paláce. Na stěnách se vyjímali portréty císařů, knížat i lordů z dob dávných i nedávných. Většina měla stříbrný či bronzový rám. Někteří jen dřevěný. A pár jich mělo dokonce rám z pravého zlata.
"Drasmián II. z rodu Landreků, první císař Kaismerské říše, narozen 32 let před vznikem říše, zemřel 18 let po vzniku říše," četl nehlasně, když procházeli kolem jednoho obrovského obrazu. Hlava prvního císaře na něj shlížela, a ačkoliv ústa měl rovná a přísná, tmavě zelené oči se usmívaly. Dokonce, i když to byl jen obraz, tak bylo jasné, že Drasmiánův šarm není jen pověst, nýbrž holá pravda.
Strážný, který ho doprovázel, si tlumeně odkašlal. Cameron si ani neuvědomil, že se před portrétem prvního císaře zastavil. Otočil se a chystal se vykročit. Avšak něco známého ho zaujalo na protější stěně.
Netušil jestli nevědomky přečetl jméno, nebo toho stovky let mrtvého muže poznal podle očí. "Gardick z rodu Breidů, zakladatel Severokaismerského království, narozen 1612 let před vznikem říše, zemřel 1558 před vznikem říše," hlásal nápis pod obrazem. Cameron se nadmul pýchou. Tmavé, skoro až černé oči prvního krále Severokaismeru, se dívaly přímo až do těch jeho naprosto totožných. Na rozdíl od Drasmiána a všech ostatních se usmíval.
"Můžeme jít," oznámil, když se konečně dokázal odtrhnout od obrazu svého předka.
"Podivný chlapík, že?" oznámil strážný. "Jako jediný se usmívá."
"Ano," odpověděl stroze.
"K ničemu mu to ale nebylo, jeho rod už byl dávno vyhlazen."
"Skutečně?" podivil se Cameron. "Jak to víš?"
Fialově oděný strážný se hlasitě zasmál. "Copak jste někdy slyšel, můj pane, o nějakém rodu Breidů?"
"Já jsem z rodu Breidů!"
Muž znejistěl, avšak šel dál. Potom se rozesmál. "Moc vtipný, můj pane, opravdu."
To už Cameron pěnil vzteky. "Já jsem z rodu Breidů, ty idiote!" zašeptal výhrůžným hlasem.
"J-já," zakoktal se, "moc se omlouvám… pane … prosím, můžete to neříkat kapitánovi? Udělám cokoliv. Mám ženu. A děti."
Cameron ho pohrdavě zastavil mávnutím ruky. "Popřemýšlím o tom."
Po zbytek cesty už nepromluvili. Kráčeli dlouhými chodbami dál a Camerona už žádný obraz nezaujal. Možná protože myslel jen na prvního krále Severokaismeru, jeho předka. Jaký asi byl? Věděl jen to, co se naučil na univerzitě. Byl to původně nevýznamný lord, který na svou stranu získal prostý lid, vyzbrojil ho a prohlásil se králem Breidského království, a posléze dobyl i další, čímž vznikl Severokaismer. Během následujícího století pak jeho potomci udělali z jeho království to nejmocnější v celém Kaismeru. Nakonec sice byli svrženi Haimendy, ale Severokaismerské království vytrvalo. A po sjednocení říše se knížectví navrátilo k původnímu názvu: Breidské.
Až do teď jen přemítal nad možností, že by svrhl Praimera Haimenda a usedl na knížecí stolec, ale nakonec, proč neobnovit rovnou Severokaismerské království?
"Už jsme tady, můj pane." Z hlasu strážného byl stále cítit strach. Hlasitě zabouchal na dřevěné dveře a vstoupil dovnitř.
Když vešli dovnitř, starý kapitán se postavil. "Omlouvám se za tohle všechno, lorde ehm…"
"Cameron z rodu Breidů," oznámil hrdě a potlačil chuť dodat, že je také právoplatným knížetem Breidského knížectví.
"Vítám vás v Dračím kopci, můj lorde." usmál se. "Obávám se však, že v paláci již není místo, nemůžeme si dovolit vás ubytovat."
Lže, palác je tak obrovský, že by se sem vešly všechny rody z Kaismeru. "Není místo?" opakoval.
"Bohužel ne, můj pane. Musíte se ubytovat v nějakém hostinci. Na náklady císařské pokladny samozřejmě!"
"Dobrá tedy."
"Kdybych pro vás mohl něco udělat, můj pane, cokoliv, dejte mi vědět."
"Vlastně jedna taková věc existuje." Podíval se na strážného, který stál poblíž dveří. Ten se začal nervózně ošívat. "Vojáci u brány, Brand a Sam, byli velice přívětiví. Myslím, že by si zasloužili pár měďáků navíc. A tento… bojovník, který mne doprovázel sem taktéž."
Kapitán se mírně uklonil. "Postarám se o to, můj pane." Usmál se. Poprvé, od té doby, kdy Cameron vešel do místnosti. "Mohu vás požádat o důkaz vaší urozenosti, pane?"
Cameron natáhl ruku, aby ukázal svůj pečetní prsten.
"Tohle ovšem není prsten lorda," konstatoval kapitán. "Pokud se nemýlím, tak jste prvorozený syn a dědic."
"Přesně tak. Můj prsten, jak sám vidíte, je menší."
"Ovšem," přikývl kapitán, "obvykle ale dědicové mají jen dokument potvrzující jejich totožnost."
"Můj rod je více než dva tisíce let starý, tehdy se nějakým papírům nevěřilo."
"Samozřejmě, můj pane." Zakýval starý kapitán hlavou. Jestli ho nějak ohromilo stáří rodu Breidů, nedal to na sobě znát. Sice nebyli nejstarším rodem, ale mezi nejmladší také nepatřili.
"Jak vypadá volba?" zeptal se Cameron náhle.
Kapitán se zarazil. "Můj pane, jistě dobře víte, že nesmím nic říkat, Jeho Svatost…"
Cameron ho odbyl ledabylým mávnutím ruky. Nejvyšší velekněží sice zakazují, aby se o volbě veřejně mluvilo než skončí, ale nakonec stejně vždy proniknou výsledky ven. Jen bude muset šáhnout do svého měšce. "V pořádku, kapitáne. Chápu to."
Krátce se rozloučili a strážný jej doprovodil zpět k východu. Cestou se ještě zastavili u obrazu Gardicka Breida.
"Je to moc pěkný obraz, můj pane, to teda je! Nejhezčí, co tu máme, to vám říkám, můj pane, nejhezčí!" vyprávěl svým typickým hlasem strážný. Cameron si uvědomil, že jej začal nesnášet. "Ještě jednou vám moc děkuji, můj pane, a omlouvám se, chci vám říct…"
Kdybyste cokoliv potřeboval, stavte se v paláci a ptejte se po Baolinovi, dokončil v duchu. Baolin se totiž omlouval již tolikrát, že to Camerona začalo nudit. Jako obvykle mávl rukou, což u něj znamenalo, že věc považuje za vyřízenou.
"Znáš tu nějaké dobré ubytování?" přerušil Cameron sedící na koni Baolina, který se zrovna nadechoval, aby se znovu začal omlouvat.
"Ano, můj pane," odpověděl. "Můžete zkusit U Zlaté růže nebo Drasmiánův krb, ale obávám se, že všude bude plno, kvůli té volbě, víte."
"A pokud bude?"
"Plno?" zeptal se. "Tak tam nebudete moct přespat."
"Já vím," zavrčel Cameron podrážděně.
"Co v chudší čtvrti? Jsou tam nějaké… lepší hostince?"
"Ehm… můžete zkusit U Zpívavé lišky… můj pane … není to sice nějakej ten váš hrad, ale ujde to."
Cameron beze slova pobídl koně a vydal se do města. Nejdříve zkusil Drasmiánův krb, avšak přesně jak Baolin tušil, bylo plno. Vydal se tedy najít Zlatou růži.
Hostinec U Zlaté růže bylo snadné najít. Bylo to hned pod kopcem a byl natřený žlutou barvou jako nějaké letní sídlo lordů z jihu.
Na rozdíl od Drasmiánova krbu tady měli vlastní sluhy. Podkoní se k němu ihned rozběhli a odvedli koně do stáje.
"Ubytují mě?" zeptal se Cameron jednoho z nich.
"Myslím, že ano!" odpověděl mladík, kterému nemohlo být ani dvacet, a přitom se mu díval zpříma do očí. Jeho hlas postrádal typickou ustrašenost a nervozitu těch, kdo mluvili s osobou, která byla lepší než oni.
Mohl bych požadovat, aby ho dali na pranýř, pomyslel si Cameron. Ale na to není čas. Pohrdavě se otočil a vešel do hostince.
Za výčepem stála menší obtloustlá hostinská, která působila velmi energicky a přísně.
"Chcete se ubytovat, můj pane?" zeptala se, když Cameron došel k ní. Měla příjemný hlas. Ne moc vysoký ani hluboký, tak akorát.
Přikývl. "Na týden."
"Budou to dva zlaťáky, můj pane," řekla. "V ceně je i večeře na dnešní večer."
Cena ho překvapila, ale nedal na sobě nic znát. Měl jsem tušit, že Dračí kopec je dražší. Vytáhl mince a položil je na pult. Dala je do pokladny za sebou. Zřejmě tohle nebyl její hostinec. "Sednu si tam ke stolu. Můžete mi přinést dušené jehněčí."
"Hned to bude, můj pane."
Vytáhl stříbrňák a položil ho na výčep. "Hledám někoho, kdo ví, jak právě vypadají volby."
Podívala se na minci a kousla se do rtu. "Nikoho takového neznám."
Vytáhl druhou minci.
"Je mi líto, můj pane, vím o jednom chlápkovi, ale neznám jeho jméno."
Třetí stříbrňák.
"Jmenuje se Fill, ale nevím, kde je právě teď."
Cameron shrábl mince zpět do měšce a vydal se ke stolu.
"Počkejte!" zarazila ho. "Sedí támhle." Ukázala k jednomu stolu.
Hodil ji jeden stříbrňák. Povzdechla si, ale neprotestovala.
U stolu seděl muž, který nevypadal, že sem patří. Podle mincí na stole a dalšímu muži sedící naproti němu pochopil, že je tu jen, aby prodával tuhle konkrétní informaci. Zřejmě se s výčepní dělili o výdělky.
Počkal, až muž odejde a přisedl si k němu. "Prý máš jisté informace o volbě."
"Jasňačka, ale není to zadarmo." odpověděl slizkým hlasem.
"Kolik?" zeptal se.
"Patnáct stříbrných."
"Pět."
"Deset."
"Sedm."
"Platí." vycenil své žluté zuby a shrábl mince ze stolu.
"Takže," začal Cameron, "jak to vypadá?"
"Je to zajímavý, to teda fakt je! Semarus z rodu Malentů má pět hlasů. Praimer Haimend a Fellindra Iteracká mají každý čtyři hlasy. A nikdo nechce změnit hlas, nikdo nechce odstoupit. Nemůžou se dohodnout, hlasování už podruhé dopadlo stejně."
"Zajímavý," usoudil Cameron. "Kdo koho podporuje?"
Podíval se na něj. "Bude vás to stát další dva stříbrné."
"Nebude," odpověděl klidně. "Kapitán městské stráže je můj dobrý přítel, jistě by ho zajímalo, s čím tady obchoduješ!"
Muž znejistěl. "Ehm, tak dobře. Semaruse podporují Selantové, Yendrikové, Mantirekové, Landrekové a on sám, samozřejmě."
Nic neočekávaného, pomyslel si Cameron. "Dál?"
"Haimend má hlasy Traicijů, Fíliů ,Fendriů a svůj. A Fellindra má podporu Bucklingů, Zatriaků a Tryianů."
"Tryianů?" vyhrkl bez rozmyslu. "Co ti z toho mají?"
"Prý jen chtějí hlasování co nejdéle prodlužovat, aby se pomstili, že koruna nebude jejich."
Cameron se zvedl ze židle, aby si našel svůj vlastní stůl. "Ještě něco. Nevíš, proč v paláci odmítají ubytovat lordy?"
"Tři stříbrňáky."
Neměl náladu se dohadovat, tak je položil na stůl.
"Nejvyšší velekněz měl vizi, že nějaký kníže zemře. Zakázal, aby kdokoliv kromě něj, strážných a knížecích rodin byl v paláci."
Sotva dosedl ke svému stolu, u kterého už seděl sám, hostinská přispěchala, aby mu donesla jeho objednané jehněčí. S chutí se pustil do jídla. Zanedlouho si k němu ovšem přisedl jistý blonďatý muž, který musel mít ještě méně, než on samotný, tedy méně než sedmadvacet let. Bohové se rozhodli mne tento večer potrápit, pomyslel si sklesle.
"Smím si přisednout, lorde?"
"Už sedíš." odvětil. "Kdo jsi?"
"Lucas z rodu Ryanů."
Ryanové! Nebyl to příliš bohatý rod, dokonce ani nijak známý či důležitý. Přesto si jej Cameron zapamatoval. Ryanové se totiž v každé generaci objevovali jako různí služebníci samotného císaře. Jednou správce pokladny, jindy zase třeba velitel císařské armády. Během této doby nashromáždili pěkný majetek, avšak stále se nezařadili mezi ty důležitější rody, i když byli bohatší než mnozí z nich. "Slyšel jsem o tvém rodu, Lucasi. Stejně jako já, i ty zatím jen čekáš na titul lord, viď?"
"Vskutku ano. Jsem si jistý, že si na mne nevzpomínáš, ale už jsme se setkali."
Cameron zapátral v paměti. "Máš pravdu, nevzpomínám." Bylo by uvolňující mluvit s někým, kdo je mu roven nejen postavením ale i věkem, avšak netušil, co po něm chce.
Lucas se zasmál. Zřejmě ho porušení etikety pobavilo. "Studoval jsem na univerzitě ve Zlatém přístavu, odešel jsem pár let před tebou."
"Opravdu?" podivil se upřímně.
Mladý muž nechal jeho údiv bez povšimnutí. "Slyšel jsem, že by ses rád jednou stal víc než pouhým lordem, například knížetem?"
"To jsou nebezpečná slova." Cameron nevědomky ztišil hlas.
"Žijeme také v nebezpečné době." I jeho hlas byl tišší, přešel skoro na šepot. Naklonil se blíž a opřel se lokty o stůl.
"Co po mně chceš?" zeptal se nyní již normálně.
"Přece to, co chce každý šlechtic, ať už je bohatý či nikoliv."
"A co chce každý šlechtic?" otázal se Cameron.
Lucas se usmál. "Vytvořit dynastii, jejíž jméno přetrvá na věčné časy." Když se nedočkal žádné reakce, tak pokračoval: "Ty máš jméno, já mám peníze. Pokud spojíme síly, dokážeme Haimendy svrhnout!"
"Tvůj otec má peníze," konstatoval Cameron. "Ty nemáš nic!"
"Přesto mám nápad, jak Haimendy svrhnout."
"A co mne to bude stát?"
"Až jednoho dne budeš vládnout Breidskému knížectví, pomůžeš mi ovládnout mé vlastní."
"Selantové." vydechl Cameron. "Chceš svrhnout rod Selantů a stát se knížetem Středokaismeru?" Jak moc mu mohu důvěřovat? "Jenže já nechci být kníže. Chci obnovit Severokaismerské království!"
Zdálo se, že ho jeho ambice zaskočily. "Dobrá, já chci jen Středokaismer. Jednoho dne budeme mít oba potomky, třeba se naše rody spojí."
V to bych nedoufal, pohrdavě se v duchu zasmál. "Třeba ano. Máš nějaký plán?"
"Víš, jak vypadá nyní volba?"
"Nerozhodně."
Lucas se z široka usmál. "A víš, že nejvyšší velekněz shromažďuje majetek? Můžeme ho podplatit."
"Jak?"
"Semarus z rodu Malentů je můj starý přítel. Pokud podplatíme velekněze, aby byl zvolen, i když nemá většinu, jmenuje mě velmistrem císařských špehů a já zařídím, aby ses stal správcem pokladny."
Cameron se usmál. Poprvé toho dne upřímně. "Praimer Haimend ani Fellindra Iteracká si to nenechají líbit. Říše se rozpadne."
Lucas mu úsměv opětoval. Jeho modré oči pohlížely přímo do Cameronových černých. "My dva nashromáždíme největší politický vliv v říši a až nastane pravý čas, Semaruse potká osud jeho otce. Císařství bude rozděleno a nejvyšší velekněz nás bude nucen požádat, abychom společně převzali vládu."
Perfektní plán. Až moc perfektní. Jistě chystá nějaký podraz. "Myslím, že je to dokonalé!"
Lucas se postavil. "Ještě se uvidíme, … veličenstvo." Poslední slovo zašeptal, aby ho nikdo neslyšel a vydal se k výčepu, kde prohodil pár slov s hostinskou, načež odešel zřejmě do svých malých komnat.
"Jaké je číslo mých komnat?" zeptal se té tlusté ženské, když konečně dojedl večeři.
"Dvacet tři, můj pane."
"Ten mladý muž, co tu byl přede mnou, co chtěl?" zeptal se Cameron.
"Využil našich speciálních služeb, můj pane."
"Speciálních služeb?"
"Ano, budete si přát také?"
Zaváhal. "Proč ne, mám důvod k oslavě. Za půl hodiny mi ji pošlete. Blondýnku." Otočil se, aby odešel, na poslední chvíli si to však rozmyslel. "Nebo víte co? Raději mi pošlete hned dvě."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 super.cz super.cz | 7. srpna 2014 v 18:49 | Reagovat

Tak jsem prave docetla. Seznamovani s postavami vypada dost slibne. Doufam, ze to poradne rozepises. At je to poradne zajimave, protoze ted to je rozepsane tak, ze o zajimavosti urcite nouze nebude. Dekuji za krasne poctenicko a pokracuj dal. Uz se nemohu dockat.

2 Argetlam Královrah Argetlam Královrah | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 20:37 | Reagovat

[1]: Děkuji za pěkný komentář, který jsi přidala tady i v Peregrinse. Tuhle kapitolu (9 stránek A4 ve wordu) jsem napsal za jediný den, asi 3 hodiny. Pro představu - Peregrinsu o takové délce píšu přes 12 hodin.
Psát něco, co vymýšlím sám a nemusím se moc držet předlohy a hlavně obtížně vyhledávat jména různých míst atd. je mnohem jednodušší. Zvlášť s těmi draky je to peklo. Když píšu z pohledu jezdce, tak neustále musím myslet na to, že vlastně píšu jakoby hned za dvě bytosti, které jsou v neustálém propojení. Je to náročné.

3 super.cz super.cz | 10. srpna 2014 v 19:04 | Reagovat

Tak to ti věřím. Já taky píšu,ale nikde to zatím nezveřejňuju. Taky jsem schopná za pár hodin popsat několik papírů, i když já píšu především ručně a s počítačem se moc nebavím. Takže vím, o čem mluvíš, jelikož jsou dny, kdy nejsem schopna vymyslet vůbec nic. Ale ty tvé příběhy jsou opravdu skvělé, moc dobře se čtou, ale ber to jen jako názor neznalce :D

4 super.cz super.cz | 10. srpna 2014 v 19:04 | Reagovat

Tak to ti věřím. Já taky píšu,ale nikde to zatím nezveřejňuju. Taky jsem schopná za pár hodin popsat několik papírů, i když já píšu především ručně a s počítačem se moc nebavím. Takže vím, o čem mluvíš, jelikož jsou dny, kdy nejsem schopna vymyslet vůbec nic. Ale ty tvé příběhy jsou opravdu skvělé, moc dobře se čtou, ale ber to jen jako názor neznalce :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama