2. Nečekaný objev

1. března 2014 v 11:00 | Argetlam Královrah |  Odkaz Dračích jezdců - Peregrinsa

2. Nečekaný objev


Poté, co před několika hodinami za soumraku přistáli s lodí u jihozápadního pobřeží "Země Dračích Jezdců", jak ji Safira se souhlasem dvounožců okamžitě pojmenovala, usnula na písčité pláži s Eragonem opřeným ve spánku o její krk. Probudila se občerstvená celonočním vydatným spánkem za rozbřesku druhého dne a několikrát s příznačným klapnutím zamrkala víčky, aby přivykla dennímu světlu. Vnímala pravidelné oddechování Eragona, který ještě spal. Uvědomovala si, jak velmi se od Galbatorixovy porážky změnil. Projevoval teď mnohem více rozvahy, zodpovědnosti, ta tam byla jeho původní těkavost a netrpělivost, která jako by mu nedovolovala setrvat duší i tělem déle na jednom místě. Tento nový povahový rys u něho Safira velmi obdivovala, ačkoli by mu to nikdy otevřeně nepřiznala. Bylo to něco, co jako drak bytostně postrádala. Sama byla i přes láskyplně něžný vztah ke svému jezdci ztělesněním síly, činu, boje a bleskových rozhodnutí. Jemně spícího Eragona uložila do písku, ponechala jej s laskavým ohlédnutím své ušlechtilé hlavy jeho snům a s mohutným odrazem a rozmachem blanitých křídel se vydala na vlastní průzkum neprobádané krajiny.
Letěla s mírným větříkem za vycházejícího slunce nad probouzející se nádhernou zemí s chvilkovým pocitem nezávislosti a svobody, jehož si náležitě užívala. Pak se ale, zatímco jedna část její mysli stále prozkoumávala krajinu dole, věnovala úvahám o praktičtějších věcech, které bude nutné urychleně rozhodnout.
Když se po několika hodinách snesla opět na pláž, Eragon, ač to bylo takřka k neuvěření, ještě spal. Spal, ačkoli dnes měl nastat jejich velký den. Den, kdy se definitivně usadí a zahájí novou epochu dějin Dračích Jezdců. Teď teprve Safira pochopila, jak mnoho musel Eragon trpět pocity nejistoty a zodpovědnosti za úkol, který na sebe po Galbatorixově pádu v dobách nejisté budoucnosti za cenu bolestných osobních obětí vzal a jak jej to vše spolu s útrapami cesty muselo vyčerpat.
Jemně se dotkla čumákem Eragonovy tváře a dýchla na něj lehkým proudem teplého vzduchu. Když nereagoval, šťouchla ho lehce do žeber. "Safiro! Nech toho, vždyť už vstávám", zamručel mrzutě Eragon.
"To bych ti také radila!", pokusila se i přes soucit spojený s předcházejícím pochopením Eragonova trápení o výhružný tón. "Trochu jsem přemýšlela", řekla a nechala Eragonovu mysl nazírat své předchozí úvahy. "Jestli souhlasíš s mými závěry, měli bychom vyhledat elfy a promluvit s nimi."
Když došli k Blödhgarmově skupince elfů, ujal se Eragon po nezbytných úvodních zdvořilostech slova a krátce všechny seznámil se Safiřiným plánem přemístit se i s vejci a eldunarí k jezeru ve vnitrozemí, které spatřila při ranní obhlídce krajiny. To by bylo možné zvládnout ještě do setmění. Sám chtěl se Safirou letět na podrobný průzkum ostrova a vytvořit při něm mapu nově objeveného území. Elfové začali mít námitky týkající se času, který si takový průzkum vyžádá (ostrov byl jen o něco menší, než Alagaësie) a Safira postupně přestávala naslouchat. Nesnášela věčné dohady dvounožců. V tomhle byli všichni stejní, lhostejno, zda s kulatýma ušima, špičatýma ušima, spleteným vousem nebo s rohy. Nechápala to, byla přece drak, měla věci dělat, ne o nich mluvit. Z úvah o dvounožcích ji probrala až Eragonova věta: "Dobře, Blödhgarme, takže my se Safirou okamžitě vyrážíme. Brzy na shledanou u jezera!"
"Bylo na čase…", podrážděně odfrkla a vypustila při tom z nozder oblak štiplavého dýmu.
"Měla bys být trpělivější", napomínal Safiru Eragon, když byli již ve vzduchu po chvatné snídani, na níž trval. "Máme před sebou při troše štěstí celý věk, není kam spěchat."
"Pche", odfrkla, "já jsem drak a v porovnání s mými divokými předky a vzhledem k okolnostem dokonce velmi trpělivý drak. Ale potřebuji let a vzrušení a boj!"
Následoval obvyklý výbuch nespokojenosti v podobě oblaku kouře, kterým dračice vzhledem k rychlosti, jíž se ve vzduchu pohybovala, okamžitě proletěla.
"Safiro! Tohle jsi mi udělala naposled!", prskal kašlající Eragon.
Safira se několikrát ve vzduchu lehce zakymácela. V duchu se škodolibě chechtala a bylo jí jedno, že Eragon to pozná.
Byli na cestě již několik dní. Viděli rozlehlé hory na východním pobřeží, které se táhly k severu a byly mnohem větší, než Beorské hory v Alagaësii. Letěli přes rozlehlou rovinatou a travou zarostlou pláň přecházející v poušť zpět přes úrodné pastviny k dalekým horám na západě, které Eragonovi připomínaly jeho vlastní domov v Carvahallu. Tady se mu velmi líbilo a Safira to dobře vycítila.
"Mohli bychom se tu usadit, maličký, pokud by sis to přál", navrhla mu velkoryse.
Eragon to v duchu ocenil, ale se slovy: "Teď ne, později bych se sem však rád vrátil", její návrh alespoň prozatím odmítl.
Jako poslední se spolu vydali prozkoumat nekonečný les na jihu, který rozlehlostí a stářím připomínal samotný Du Weldenvarden.
Tábořili právě na jednom osamoceném kopci vyčnívajícím nad úroveň korun stromů, když Safira, odpočívající vedle dřímajícího Eragona, ucítila, jak do jejich kouzelných ochran cosi udeřilo. Vydala se k okraji jejich tábořiště, kde na zemi ležel šíp, a když zvedla oči, uviděla opodál ženu s lukem, náležející zjevně mezi dvounožce se špičatýma ušima. Safira zařvala, jedním skokem přistála před elfkou a chystala se na ni vrhnout, když žena promluvila: "Přišel jsi mě zabít, draku." Nebyla v tom otázka, jen konstatování někoho, kdo je smířen se smrtí.
Zaskočená Safira se zlehka dotkla jejího vědomí: "Proč bych tě měla zabíjet, älfa?" Promlouvala k ní ve starověkém jazyce, nepřipouštějícím lež, aby ji uklidnila a přesvědčila o svých úmyslech.
"To má být nějaký špatný vtip, draku? Jsme přece ve válce! Doufala jsem, že před ní uteču, ale vy jste mě vystopovali až sem!" Rozmáchla se mečem a pokusila se Safiru bodnout zespodu do krku, ta ji ale bleskově vyrazila meč pařátem z ruky.
"Nechci tě zabít, älfa! Ale udělám to, když mě k tomu donutíš!", řekla kupodivu klidně Safira. "Válka skončila, Galbatorix i křivopřísežníci jsou mrtví", pokračovala.
"Kdo je Galbatorix a kdo jsou křivopřísežníci?", podivila se elfka.
Safira v té chvíli nevěděla, co si má o tom myslet. Samozřejmě ve starověkém jazyce žena lhát nemohla, jenže způsob, jakým se ptala, byl podivný. "Přece naši nepřátelé, älfa."
"Naši nepřátelé? Netušila jsem, že je nějaký drak spojencem elfů."
Safira věděla, že mluví pravdu, ačkoli o Oromisovi a Glaedrovi musela snad přeci vědět,… věděli o něm všichni elfové…
"Dlouho nebyl, dokud jsem se nevylíhla já. Proč jsi vůbec nezůstala v Du Weldenvarden? Byla bys tam v bezpečí, nebo snad ne?", zeptala se Safira.
"V bezpečí?!? Draci na nás každou chvíli útočili, v každé bitvě mnoho z nás umíralo!", odpověděla elfka.
"Vždyť Galbatorix ani křivopřísežníci nevěděli, kde máte města, nikdy jsem neslyšela, že by na vaše města útočili. Mluvíš vůbec o Alagaësii?"
"Samozřejmě, že mluvím! A nikdy jsem o žádném Galbatorixovi neslyšela, dračice!"
Safira pomalu začínala tušit pravdu, jakkoli byla tato pravda neuvěřitelná. V tom k nim přistoupil Eragon, kterého hluk rozhovoru vzbudil.
"Zdravím, älfa, jsem Eragon Stínovrah a tohle je Safira Zářivá Šupina", představil je oba. Safira se zastyděla, protože vzhledem k okolnostem setkání s elfskou ženou zapomněla na zdvořilost.
"Těší mě, že tě poznávám Eragone Stínovrahu i tebe Safiro Zářivá Šupino. Já jsem Liana Venatriëa", odpověděla elfka a Safira si všimla, že po příchodu Eragona její nedůvěra z větší části opadla, ačkoli její zbytky v ženině vědomí přetrvávaly.
"Mohu se zeptat, kdy jsi odešla z Alagaësie, Liano Venetriëa?", zeptal se Eragon se zdvořilou drobnou úklonou.
"Je to už dlouho, Eragone Stínovrahu, brzy to bude již 3800 let."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama