1. Proroctví osudu

23. března 2014 v 13:11 | Argetlam Královrah |  Za závojem dějin

Proroctví osudu

Havran v barvě jejích vlasů a s jejíma očima, letíc vysoko nad horami, jež neexistovaly. Hrdý a mocný lev, jehož hříva vlála ve větru, řvoucí na celý svět, oznamujíc svou přítomnost a nadřazenost všem ostatním. Jezevec, jehož nezajímaly spory ostatních zvířat, stavíc si svou novou noru. A had, lstivá vychytralá zmije, kroužíc okolo lva a čekajíc na příležitost k útoku.


Severní Skotsko, podzim 983
Probudila se celá upocená a unavená ještě víc, než byla před usnutím. Ten sen se jí zdál noc co noc již několik měsíců. Nepoznala, co po ní magie chce, přesto však věděla, že je to vidění, které se jí týká, a které bude muset naplnit. Havran byla ona, bezpochyby. Měla snad zachránit lva nebo naopak pomoct hadovi ho svrhnout ze zvířecího trůnu? A kdo byl vůbec lev, a kdo had? A co s tím vším měl společného jezevec? Tyto otázky ji trápily již té doby, kdy se to podivné vidění objevilo poprvé, leč na žádnou z nich nenalezla odpověď. Sny zesilovaly. Budila se unavená stále víc a víc. Věděla, že pokud něco neudělá, tak ji to zabije. Naštěstí již měla plán.
"Sire Leowyne, jsme připraveni?" zeptala se poté, co vyšla na nádvoří.
"Má paní," uklonil se, "ano, ale musím důrazně protestovat." Poznala by to, i kdyby nic neřekl. "Nesluší se, aby lady Rowena, vládkyně Havraspáru, jela vyhledat nějakou čarodějnici…"
"To stačí!" zarazila ho, "sire Leowyne, musím ti skutečně připomínat, že i já vládnu magií? Nehledáme žádnou ježibabu, nýbrž pověstnou léčitelku. Nyní se vydejme na cestu!"
Sir Leowyn slýchával často, že jeho paní vládne silami, které zcela jistě nejsou v souladu s Božím přikázáním, někdy mu to dokonce říkala i lady Rowena samotná, ale bral to jen jako žert, ve skutečnosti si nemyslel, že něco jako magie vůbec existuje. Vládkyně Havraspáru byla moudrá a spravedlivá žena, která se v mnoha ohledech vyrovnala mužům. Představa, že je jednou z odporných čarodějnic sloužících ďáblovi, byla směšná.
Rowena nasedla na koně a zrovna ve chvíli, kdy se chystala opustit svůj hrad, se odněkud ozvalo: "Mamííí!"
Usmála se. Běžela k ní její sedmiletá dcerka, Helena. Nebyla jí ani trochu podobná. Vlasy i oči totiž měla po otci, který padl v poslední válce se skřety. "Drahoušku, maminka musí odjet…"
"Jsi nemocná, mami?" zeptala se, upírajíc na ni své modré oči.
"Ach neboj, Hel, to nic není. Brzy budu v pořádku." odpověděla ji, přemýšlejíc, kterou služebnou bude muset potrestat za šíření těchto drbů. Obvykle nebývala ke svým poddaným přísná, ale veškeré obvyklosti končily ve chvíli, kdy se to nějak týkalo její dcery! "Dobře se mi postarej o Havraspár, zlatíčko." mrkla na ni a s hlasitým "hyjé" opustila hrad. Poslední koho uviděla, byla stará chůva její dcery, jak běží k Heleně a rozčíleně mává holí. Její svěřenkyně jí zřejmě utekla od vyšívání, nic jiného ji totiž nedokázalo rozzuřit více.
Cesta trvala několik velice únavných dní, přičemž každou noc její sny přetrvávaly a únava se zhoršovala.
"Jsme tady, má paní," oznámil ji Leowyn, "tohle je údolí Mrzimor!"
Dojeli až k osamocené chatrči, okolo které rostlo spoustu bylinek. Pro mudly neznámé, ale Rowena v nich okamžitě poznala důležité přísady do složitých i jednodušších lektvarů. To ji potvrdilo, že je tam správně.
Už se chystala zaklepat, když si něčeho všimla. "Sire Leowyne, vidíš ten znak na dveřích?"
"Žádný znak tu není, má paní." Pohlédl na ni s obavami.
Rowena však jasně viděla jezevce na žlutohnědém pozadí. Instinkt jí napovídal, že člověk reprezentující další zvíře z jejích vidění bydlí zde!
Zaklepala.
***
Wales, údolí Mrzimor, podzim 983
Otevřela dveře a před ní stáli dva lidé. Muž byl na první pohled rytíř a mudla. Poznala by to, i kdyby neměl své zářivé brnění, neboť se na ni díval typickým nedůvěřivým pohledem a rukou svíral jílec svého meče. Z ženy, přestože byla unavená a naprosto viditelně nemocná, vyzařovala autorita a síla, nepochybně šlechtična a zřejmě také čarodějka. Když ji uviděla, nemohla si pomoct, ale vzpomněla si na havrana ze snu, který se jí zdál před nedávnem. Zprvu myslela, že je to vize. Pak tu směšnou představu zahnala; ona byla bylinkářka, mistryně lektvarů a léčitelka. Jenže teď už si nebyla tak jistá…
"Kdo jste a proč přicházíte?" zeptala se.
Žena se napřímila. "Já jsem lady Rowena z Havraspáru!" oznámila s malým prvkem povýšenosti v hlase. "Přicházím, neboť mám každou noc vidění, které mne pomalu zabijí."
Helga si pomyslela, že i přestože jsou šlechtici a šlechtičny unavení a nemocní, stejně nikdy neukážou svou slabost před prostým lidem. Bylo jí to jedno. I kdyby před ní stál anglický král, poskytla by mu stejnou péči, jako kterémukoliv rolníkovi. "Pojďte dál." vyzvala ji a gestem ukázala, aby se posadila.
Rowena z Havraspáru vstoupila dovnitř a rytíř se začal cpát dovnitř za ní. Svým tělem mu zatarasila cestu. Což bylo docela směšné, protože on byl obr v železné zbroji, zatímco ona drobná a hubená blondýnka; mohl by ji přetrhnout vpůli holýma rukama. Pozvedla jedno obočí. "Kampak, pane rytíři?"
Tasil meč. "Uhni mi z cesty, čarodějnice!" přikázal ji tichým hlasem. "Jen ochraňuji svou paní."
Léčitelka se nepohnula ani o píď. "Tvá paní zde žádnou ochranu potřebovat nebude."
"Přesto půjdu dovnitř!"
Helga v mžiku vytáhla hůlku a udělala jí prudký pohyb vpřed. Rytířovy končetiny se srazily k sobě a znehybněný muž padl k zemi. Než vůbec stačil dopadnout, čarodějka mávla znovu hůlkou a jeho meč jí vletěl do volné ruky. Neměla v úmyslu ho zabít.
Uslyšela za sebou odsunutí židle. "Ani to nezkoušej, má lady," varovala ji, "za normálních okolností bys mě možná dokázala zabít, to jistě, cítím v tobě velikou moc. Ale nyní tě od smrti dělí jen krůček a já jsem jediná, kdo zná lektvar na tvou záchranu!"
"Proč jsi to udělala?" vyjela na ni Rowena, jakmile se znovu posadila.
"Nestrpím, aby se nějaký hulvát, ať už vznešeného či prostého původu, vecpal do mého domu, aniž by se představil." řekla natolik hlasitě, aby to i rytíř zasažený kletbou úplného spoutání slyšel. Zabouchla dveře a bylo jí jedno, že narazily na rytířovu hlavu.
"Mám vidění, které mne zabijí!" zopakovala důrazně Rowena.
"Ano, má drahá, to už jsi říkala." pokývala hlavou. "Jedná se o jasnou věštbu o tvé smrti, nebo naopak o nejasné vidění, jehož znění nerozumíš?"
"Nerozumím."
Bylinkářka si povzdechla. "Přesně toho jsem se obávala. Pověz, má lady, nemáš kromě daru jasnovidectví i nějaké další zvláštní schopnosti, například, ehm…" Předstírala, že přemýšlí, i když naprosto přesně věděla, jakou schopností čarodějka sedící před ní disponuje. Existoval totiž jen jeden typ mágů tak mocných, že je mohlo postihnout takové prokletí. "… kouzlení bez hůlky?"
Nepotřebovala slyšet odpověď, neboť výraz v cizinčině tváři byl jasný. "Vskutku, to mám."
"To, co tě postihlo, Roweno z Havraspáru, se nazývá proroctví osudu."
"O tom jsem nikdy neslyšela."
"To mne vskutku nepřekvapuje," pokývala hlavou Helga, "toto prokletí může být uvaleno jen na ty, jejichž magie je tak mocná, že přemůže kouzelníka v jeho nitru a určí mu jeho životní poslání. Zpravidla má prokletý nějaký čas na to, aby splnil poslání, nebo ho vize zabijí." Sledovala Rowenin výraz; nezdála se být příliš překvapená. "Pokud vím, v historii bylo zatím zapsáno jen sedm takových čarodějů."
"A jak dopadli?" zajímala se Rowena opatrně.
"Tři z nich zemřeli, neboť nepochopili své vize a ty je pomalu strávily. Další dva zahynuli při plnění svého osudového proroctví. A třetí, žena, neklame-li mě paměť, žila dlouhý a spokojený život."
***
Wales, údolí Mrzimor, podzim 983
Rowena věděla jméno té ženy dřív, než ho léčitelka vůbec stačila vyslovit.
"Astrid de Frey!" řekli současně.
Astrid de Frey byla čarodějka. Rowena už o ní samozřejmě slyšela. Koneckonců příběh o ženě, která dosáhla takové dokonalosti v léčitelské magii, že dokázala jedinou myšlenkou přimět stromy v rozsáhlém lese, aby vyrostly za jedinou noc o desítky stop, se vyprávěl po celém světě.
Jenže Rowena z Havraspáru netušila, proč ji napadlo zrovna tohle jméno. Existovalo mnoho čarodějek a kouzelníků, kteří dokázali podobně veliké činy, jako Astrid de Frey. Jak to mohla vědět?
Helga se na ni pátravě zadívala. Paní z Havraspáru přemítala, jestli léčitelka tuší, že ona je součástí té vize. Jestli ano, nic na sobě nedala znát. Obě ženy se na sebe dlouze podívaly. Jedná vysoká vzpřímená a vznešená s temnými vlasy a oči tentýž barvy. Druhá malá, třebaže o pár let starší, blondýnka, jejíž safírové oči, ve kterých byla zřetelná tvrdost a odhodlání, by snad zářily i ve tmě.
Propalovaly se pohledem, jako dvě sokyně, dokud Helga onu tichou minutku nepřerušila Helga: "Tak, přece jen jsi již o proroctví osudu slyšela." konstatovala.
Rowena nepovažovala za moudré sdělit jí své pocity, proto se na ni opět jen dívala.
"Mohu ti dát povzbuzovací lektvar, jenž ti daruje trochu více času, avšak proroctví musí být naplněno!"
Netušila proč, ale rozhodla se bylinkářce věřit. "Co kdybych ti řekla, že jsi součásti toho proroctví?" Pohlédla na nic a nepochybovala, že udělala správně. Šokovaný výraz v Helžině mluvil za vše. Kořenářčin dech se zrychlil a začal být slyšitelný.
"O čem je to proroctví?" Její hlas náhle nabral rychlost a prudkost.
Rowena se zarazila. "Když už jsem začala, tak budu i pokračovat!" rozhodla se. "Jsou tam čtyři zvířata - lev, had, havran a jezevec." Nemohla si nevšimnout, že při jmenování posledního z tvorů se mistryni lektvarů zablýsklo v temně modrých očích. "Havran jsem já, to vím jistě. A ty jsi zřejmě jezevec."
Helga přikývla a dál už šel rozhovor snadno.
***
Severní Skotsko, zima 984
Cestovali již týdny. Salazar se totiž oženil a jeho novomanželka, rozmazlená lady, hodlala v rámci líbánek navštívit snad všechna města v Británii. Godrica znovu a znovu překvapovalo, jak moc je šlechta bezstarostná.
Salazar Zmijozel byl jeden z nejmocnějších čarodějů na světě. Byl sžitý s černou magií tak dokonale, že bylo nemožné, vlastně přímo směšné, představit si, jak Zmijozela někdo porazí v souboji. Byl to jeden z nejúspěšnějších generálů v poslední válce se skřety. A právě tam ho Godric Nebelvír poznal.
Byl přiřazen do oddílu, který bojoval převážně ve Skotsku. Paní Helga z Mrzimoru, předsedkyně Válečné rady v jižní Británii mu sdělila, že musí toho generála ochránit za každou cenu, neboť skřeti ho plánují zavraždit. Sir Godric Nebelvír nepochyboval, proč vybrala právě jeho - byl to jeden z nejmocnějších čarodějů na světě a velice disciplinovaný voják. Neexistovalo mnoho osob, z kterých měl Godric Nebelvír respekt. Helga z Mrzimoru byla ale jednou z nich. Navenek působila jako obyčejná čarodějka a léčitelka, opak byl pravdou; viděl ji v boji sice jen jednou, ale i to mu stačilo, aby věděl, že paní z Mrzimoru vládne magií tak mocnou, že pokud by ji kterýkoliv čaroděj zkřížil cestu, nedopadlo by to pro něj dobře, snad jen Salazar by jí mohl vzdorovat.
"Sire Godricu," zachichotala se opilá lady Celeste opřená o svého neméně slitého manžela, "jak se vám daří?"
Celeste Zmijozel byla čarodějka, avšak nikterak chytrá ani mocná. Vlastně byla naprosto blbá a neschopná, měl-li být Godric Nebelvír upřímný.
"Dobře, děkuji za optání, má paní." Uklonil se a odešel zpět do svého stanu. Zaslechl, jak na něj Salazar ještě něco volá. Nezajímalo ho co.
Té noci se mu zdál prapodivný sen. Byl lev a utíkal nějakým tajuplným hradem. Kolem něj byly rozmazané obrazy nějakých lidí, kteří na něj něco křičeli. Nevnímal je. Nad ním byly zlaté schody, které měnily svou pozici. Neudivilo ho to. Dokonce ho ani nepřekvapilo, že v sálu, kam doběhl, není stop, nýbrž noční nebe. Z ničeho nic zastavil, aniž by věděl proč. A zatímco tam stál, zmražený na místě, přímo před ním, bez jediného slova, se objevila žena. Její stříbrné vlasy vlály, ačkoliv tam nebyl žádný vítr. Její rudá ústa se na něj vstřícně usmívala. Její bledě modré oči se na něj však dívaly vystrašeně. Ale její ruce byly natažené vpřed, jako by ho chtěla vyzvat, aby se jí dotkl. Jenže neměl jak, byl totiž lvem! Tak jen hlasitě zařval.
Žena se rozesmála. Ten smích byl hudbou pro uši. Všiml si, že zatímco se žena směje a srší blahem, rostliny kolem rostou. Nebylo však slyšet zpívání ptáků ani žádná jiná zvěř. Jako by jediné bytosti na celém světě byli oni dva. Pak smích odezněl a on se najednou cítil prázdný, tak prázdný… A nakonec, než zmizela, řekla jediné slovo: "Havraspár!"
***
Severní Skotsko, hrad Havraspár, zima 984
Upřímně nechápal, proč by se měl zastavovat v nejsevernějším panství v celé Británii. Lady Rowena z Havraspáru byla ta poslední osoba, kterou by teď chtěl vědět. Miloval ji. A nenáviděl. Vždycky byla jeho svědomím, které neměl. Dlouho se jí dvořil a žádal ji o ruku, ale ona ho vytrvale odmítala. A nakonec, když se stala jednou z členů Válečné rady ve Skotsku, poslala ho, aby bojoval proti skřetům. Tehdy poznal Celeste a zamiloval se. Nikdy nečekal, že by to postihlo zrovna jeho, který slabšími než byl on sám opovrhoval, ale stalo se.
Godric ho teď nutil, aby jel na ten hrad a neřekl mu z jakého důvodu. Byl to sice hlupák, dokonce arogantní a důvěřivý hlupák, ale byl také věrný jako pejsek a v něčem i chytrý. Jestli chtěl na ten hrad, tak k tomu měl důvod. Aroganci mu mimochodem Salazar vyčítat nemohl, té měl sám víc než dost, ovšem nedával ji najevo tak okatě, jako jeho "přítel". Kdyby byl lord Zmijozel schopen lítosti k idiotům, pak by mu Godrica bylo líto. Jenže lítosti schopen nebyl, proto jím jen pohrdal.
"Lord Salazar a lady Celeste z rodů Zmijozelů!" ohlásil je sluha pár chvil poté, co dorazili.
Když došli na konec sálu, seděla tam, Rowena z Havraspáru. Pod očima měla fialové kruhy, byla bledá a vyzáblá, a kdyby čas od času nemrkla, pomyslel by si, že je snad i mrtvá, tak vypadala kdysi mocná čarodějka. Veškerý vztek, který k ní Salazar choval, zmizel jako uschlé listí v podzimním větru a vystřídaly ho obavy.
Godric udělal několik kroků vpřed a pak poklekl. Nikoliv však před vládkyní hradu, nýbrž před její služkou, která stála přibližně stopu za trůnem, na kterém lady Rowena seděla.
Služební si začali šokovaně špitat. Rowena se dokonce pousmála. Celeste zaplnila síň svým zvonivým smíchem, jakoby si neuvědomovala, že ji právě jeden z jejich rytířů zesměšnil před dvorem jiné šlechtičny. Salazar tiše zaúpěl. Godric ho buď neslyšel, nebo dělal, že neslyší.
"Lady Helgo," oslovil Godric tu ženskou, "to vy jste mi poslala tu vizi?"
Lady ničeho nazývaná Helga, jestli se vůbec jmenovala Helga, pozvedla jedno obočí. "To zcela jistě ne." Zdálo se, že ji zpráva o nějaké vizi zaujala. Nadechla se. Zřejmě proto, aby se zeptala jakého vidění se siru Godricovi dostalo.
"Lev!" řekla najednou lady Rowena, ukazujíc prstem na Godrica. A pak přejela prstem o kousek dál a zdálo se, že nyní míří na samotného Salazara. "Had!"
***
Severní Skotsko, hrad Havraspár, zima 984
Zvedla se. Z nějakého důvodu cítila, že se musí všichni lidé z jejího proroctví dotýkat. Hledala více než rok, a když už ztratila naději a vrátila se na Havraspár, aby si řekla poslední sbohem se svou dcerou, přece jen osud zasáhl a poslední dva přišli přímo k ní. Nemohla uvěřit svému štěstí.
Helga k ní ihned přispěchala a podepřela jí. Rukou pokynula rytíři, aby je následoval. Cítila na sobě pohled všeho služebnictva v sálu.
Došla až k Salazarovi, jednomu z generálů, kterého tehdy prověřila vedením ofenzívy a dotkla se ho. Helgy už se dotýkala a poslední, kdo ji podal svou ruku (zřejmě na pokyn paní z Mrzimoru) byl rytíř.
V tom okamžiku se ucítila živá jako už dlouho ne a věděla, že proroctví osudu bylo naplněno.
Objevilo se stříbřité světlo. Všichni čtyři mágové od sebe poplašeně uskočili. A z toho světla vystoupila žena se stříbrnými vlasy.
"Roweno z Havraspáru," promluvila tiše a utkvěla na ni očima, "Godricu Nebelvíre, Helgo z Mrzimoru, Salazare Zmijozele." Zatímco tiše mluvila, postupně si je všechny prohlížela. "Vybrala jsem vás, neboť jste nejmocnější čtyři čarodějové na celém světě a každý z vás reprezentuje nějakou vlastnost, která se mezi mágy cení! Nyní tvé prokletí, Roweno," opět se na ni podívala, "přenáším na vás všechny! Proroctví osudu se nedá zvrátit! Vybudujete školu pro čaroděje a čarodějky. Ve svých snech vidím, že se stanete přáteli, jaké tento svět ještě nepoznal."
Rowenu zahřálo u srdce.
"Ale i když vaše přátelství nepřežije," podívala se na ně se smutkem v očích, "tak váš odkaz - škola čar a kouzel, bude existovat až do skonání světa! Ovšem, přestože jste nyní nejmocnější čarodějové, musím vás varovat: právě v tuto chvíli, se narodily dvě děti, dívka a chlapec, jejichž moc je srovnatelná, ne-li větší, než ta vaše! Jsou tak mocní, že jejich osud byl napsán již na počátku času a nelze ho ničím zvrátit. Až nastane ten správný čas, najdete je, přijmete do studia na škole," slovo "mé" zdůraznila až přespříliš, "dva z vás začnou těm dětem věnovat lekce navíc - naučíte je vše, co znáte!"
Roweně už se nelíbilo, že jí někdo poroučí, ale cítila, že je vhodné mlčet.
"Kdo z vás bude mít tu čest učit největší čaroděje všech dob, to poznáte sami." A s těmito slovy zmizela.
Paní z Havraspáru se podívala na ostatní, v jejichž tvářích byl zřetelný šok.
"Takže…" začala Helga.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LidkaH LidkaH | 23. dubna 2014 v 9:51 | Reagovat

Skvěle napsaný! Už se těším na pokráčko! :)

2 Argetlam Královrah Argetlam Královrah | E-mail | Web | 23. dubna 2014 v 15:41 | Reagovat

[1]: Děkuji. Momentálně ale spíše pracuji na Peregrinse. Četla jsi i tu?

3 vita vita | 28. září 2014 v 20:18 | Reagovat

Moc zajímavá povídka jsem zvědav na pokráčko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama